V úterý večer jsem v posteli zapnula počítač a chvíli jen tak zírala na prázdnou obrazovku. Zaujalo mě datum. Bylo 11.6. a já měla takový zvláštní pocit, že to datum něco znamená. Jen jsem si nedokázala uvědomit co… A pak mi to došlo. Před 14 lety jsem se vdávala! Byl to zvláštní pocit. Tenkrát to byl nejkrásnější den mého života a dnes jsem na něj téměř zapomněla.
Po chvíli jsem si ho ale dokázala vybavit úplně celý. Tu počáteční nervozitu, která se pak změnila v absolutní štěstí, všechny ty lidi, svoje šaty a především tu víru, že takhle krásný to bude už na pořád. Stejně jako když jsem získala svoji první vysněnou práci a myslela si, že tam zůstanu až do důchodu. Když jsme rekonstruovali náš první byt a já věřila, že tam zestárneme.
Příští měsíc mi bude 38 a jestli můžu s jistotou říct, že jsem se v životě něco naučila, tak to že nic z toho, co jsem si kdy myslela, že je navždy, dneska už vůbec neplatí. Žádné jistoty, po kterých jsem kdysi tak toužila, neexistují. I když jedna možná ano…
A to, že zítra může být všechno úplně jinak!
Právě sedím na balkoně svého bytu. Tohle místo miluju. Přesto ale nějak tuším, že za nějakou dobu budu bydlet úplně někde jinde. Moje práce je pro mě právě teď můj největší splněný sen. Jsem na sebe pyšná za to, co jsem dokázala a moc mě to baví. Přesto, když zítra někdo přijde a řekne „Hele, zavři to!“, nezhroutím se. Vím, že mám i jiný možnosti. Taky mám kolem sebe úžasné lidi, které mám moc ráda a kteří mě podporují. Přesto respektuji, když se někdo rozhodne odejít a také jsem se naučila ozvat se, když se mi něco nelíbí.
Chvíli mi to všechno trvalo. Znamenalo to vyrovnat se s minulostí a naučit se tolik neřešit budoucnost. Ono známé TADY A TEĎ působilo dlouhou dobu jako jedno velké klišé. Pomalu to ale začínám chápat.
Sice ten můj nejkrásnější den nezůstal tím úplně nejkrásnějším – přeci jen pár dalších „těch nejkrásnějších“ po něm přišlo ( a já doufám, že další ještě přijdou 😉 ), ale zůstala mi ta hezká vzpomínka a to právě teď a tady znamená hrozně moc.
