Limity v naší hlavě

Letos v lednu jsem na Facebooku sdílela článek jiné blogerky s názvem „Život mi přijde příliš vzácný na to, abych strávila denně osm hodin v práci, kterou navíc nemám ani ráda“.

Dnes už vím, že v životě nic není náhoda. Ale tenkrát se mi prostě jenom líbil.

O pár dní později mi kamarádka řekla, že jsem odvážná, že sdílím takový článek, když mám svého šéfa na Facebooku v přátelích. Osobně si myslím, že můj tehdejší šéf měl na starosti úplně jiné věci než řešit, co který z jeho zaměstnanců sdílí. A pokud náhodou ne, předpokládám, že se rozhodl být velkorysý a můj poklesek neřešit.

Já si ale díky tomu uvědomila, jak moc náš život ovládá strach.

Strach že porušíme směrnici, nesplníme úkol nebo snad řekneme svůj názor a vyhodí nás z práce.

Strach, abychom byli v příštích třiceti letech schopni splácet hypotéku.

Strach, co tomu řeknou lidi.

Ty naše strachy nás svírají jako okovy. Jenže jsou tak známe a bezpečné.

Život se omezí na chvilkovou radost z právě příchozí pravidelné výplaty, zaplacení složenek, euforie z nových šatů koupených ve slevě nebo ušetřených pár tisíc na letní dovolenou… a pak opět to dlouhé čekání na další výplatu. Každý den od devíti do pěti v práci, doma zkontrolovat úkoly, uvařit večeři, podívat se na seriál a spát… občas si postěžujeme, že nemáme na nic čas, ale jdeme dál. Má to tak přeci každý a všichni vypadají relativně spokojeně!

Tak proč mě to takhle nebaví???

Pár měsíců jsem s ním bojovala, a pak jsem dala výpověď. Ne, že bych se v den, kdy jsem ji podepisovala, cítila nějak jistě a zbavila se strachu… naopak! Bála jsem se víc než kdy dřív. Jenže mi došlo, že tam kde jsem, si svůj sen o práci, co mě baví a naplňuje, vlastní kanceláři a svobodě rozhodnout se, s kým chci spolupracovat, nikdy nesplní.

Možná už je to trochu ohraná věta, ale vážně máme právo se v každém okamžiku našeho života rozhodnout co dělat, co si myslet nebo jak se cítit. A také za každé rozhodnutí a tím pádem i za důsledky z toho vyplývající přijímáme absolutní odpovědnost. Třeba tak, že se vždycky můžeme rozhodnout, s kým trávíme svůj čas… s kým ho netrávíme… případně že i žádný volný čas vůbec nemáme.

Na konci června jsem naposledy otiskla svůj prst ve čtečce otisků kontrolující docházku zaměstnanců, sbalila si hrneček na kávu a odešla užít si ty nejkrásnější prázdniny ve svém životě. Dovolila jsem si užít tu nejluxusnější dovolenou. Nebylo to v pětihvězdičkovém resortu s barem na pláži. Přestože jsem už v životě byla na spoustě krásných míst, tentokrát jsem si prostě dovolila jen BÝT.

Byla jsem se svými dětmi a asi poprvé opravdu slyšela, co říkají… Byla jsem se svými přáteli a rodinou… Ale především jsem byla sama se sebou. Přečetla spousty knížek, absolvovala pár úžasných seminářů, potkala pár správných lidí a hlavně měla dostatek času zjistit, co doopravdy chci a co nechci.

Moc mě bavilo setkání s jedním milým člověkem, který mi řekl, že došel k závěru, že nechce mít svůj web a být takzvaným expertem v nějaké oblasti, protože se třeba zítra vzbudí a bude chtít být expertem na úplně něco jiného. Tenhle člověk je pro mě důkazem, že lze být v jednom životě profesionálním vojákem, učitelem angličtiny, masérem, IT expertem nebo třeba průvodcem turistů po Praze. Jsem za tohle setkání moc vděčná. Ukázalo mi, že limity jsou opravdu jen v naší hlavě.

Dnes už vím, že můžu jít a být čímkoliv chci.

Možná to někdy nebude jednoduché, bude nutné se spoustu věcí naučit, spoustu věcí zařídit, překonat pár zarytých přesvědčení, ať už svých vlastních nebo blízkého okolí, vystoupit ze své komfortní zóny (… a to někdy pěkně bolí). Jenže ten pocit pak, když zjistíte, že jste sice na začátku udělali krok úplně do neznáma… sebrali poslední zbytky odvahy, zabouchli za sebou všechny ty „jistoty“ a otevřeli dveře, které vůbec netušíte, kam vedou… a najednou jste o kousek blíž svému snu… ten pocit je prostě úžasný a vy ho chcete zažívat znovu a znovu.

Dneska sedím ve své vlastní kanceláři a dělám práci, co mě baví a i když všechny dny nejsou jenom růžové, vždycky si vzpomenu, že nejhorší, co by se mohlo stát, je to, že budu dnes na úplně stejném místě, jako jsem byla vloni.

Mark Dzirasa říká:

Když o nás bylo postaráno prvních 9 měsíců života, není žádný důvod, aby o nás nebylo postaráno i dalších 90 let.

A vůbec to není o tom čekat, že se objeví někdo, kdo náš život za nás vyřeší. Je to o tom, že když budeme poslouchat naše srdce, vždycky půjdeme tou správnou cestou.

Hana Hejná.

Nabízím laskavý a bezpečný prostor pro osobní transformaci.

Pomocí numerologie vám pomohu poznat sami sebe – vaše poslání, dary, dobré stránky i ty špatné, zkoušky i karmu, kterou si s sebou nesete. Díky tomu pak dokážete:

Můžeme se také setkat na výklad karet nebo pránické léčení. 

Pojďme se pomocí čísel podívat na vaši životní cestu nebo partnerské vztahy
Dopřejte si energetický restart

Sdílejte:

Share on facebook

Baví vás moje články?

Nechte mi tu svůj email a já vám dám vědět, až příště napíšu další.

.
přečtěte si

Další články

Říjen 2021

Měsíc říjen je pod energií čísla 10. Klasická numerologie pracuje s čísli 1 – 9 a všechna ostatní redukuje, dokud nezíská jedno z těch základních.

Číst dál »

Jak se plní přání

Poslední rok jsem se vymlouvala, že nemohu brát klienty na osobní konzultace a léčení, protože nemám žádný prostor k tomu určený a oni musí chodit

Číst dál »